Ačkoliv byla useň dřív nejběžnějším materiálem pro výrobu podešví, v současné době ji v této roli již téměř zcela nahradily materiály syntetické, jejichž vlastnosti jsou pro běžné nošení v mnoha ohledech výhodnější. Usňové podešve se tak staly doménou zejména dražší luxusní společenské obuvi a její prodejce by měl dokázat zákazníkovi podat odborné informace o údržbě a účelovosti. Jen tak se může vyhnout případným nepříjemným reklamačním sporům.

• Prošlapání či prodření usňových podešví není vada, ale opotřebení, na které se právo na reklamaci nevztahuje.
• Za provedení včasné opravy usňových podešví (tzv. podražení) je zodpovědný výhradně spotřebitel. Oprava musí být provedena odborně tak, aby se nenarušila konstrukce obuvi.
• Prodávající by měl umět zákazníkovi doporučit a nabídnout speciální přípravky pro ošetřování usňových podešví (tonika apod.), které výrazně zvyšují jejich životnost.

Protože naše současné platné normy neuvádějí žádné zvláštní požadavky na usňové podešve, je potřeba připomenout standardní vlastnosti spodkových usní určených k výrobě podešví nebo stélek.

Spodkové usně jsou vyráběny převážně z hovězin, činěny jsou kombinací přírodních rostlinných a syntetických třísliv, od lícové strany jsou upravovány převážně transparentními voskovými emulzemi, barevný odstín je závislý na způsobu činění a je obvykle přírodní hnědý daný tříslivy a to i v případě kombinovaného činění chrom – tříslo.

Tlouš?ka spodkové usně na podešve se pohybuje v rozmezí 3 až 5,5 mm. Tlouš?ka usně stélkové je v rozmezí od 2 do 4,5 mm.

Useň na podešev musí být na omak hutná, ohebná, s viditelnou lícovou kresbou. Štípenkové usně jsou užívány prakticky pouze pro výrobu stélek, které někdy bývají upravovány krycí povrchovou úpravou. Rozdíl mezi usní na podešev a usní na stélky je markantní, i když vypadají v případě stejného způsobu činění na první pohled podobně. Pokud se zaměříme na nasákavost vody, pak u podešvové usně je stanovena hodnota maximálně 40 % po 2 hodinách namočení celé usně ve vodě, požadavek na stélkové usně je minimálně 37 % za stejných podmínek. Je logické, že u stélkových materiálů se na rozdíl od podešvových upřednostňuje vyšší savost z důvodu hygienických vlastností – lépe sají pot a vlhkost z vnitřku obuvi.

V současné době se však množí případy, kdy výrobci obuvi pro podešev používají useň s nižší tlouš?kou než 3 mm, nebo je useň řídká a měkká. Při chůzi se do takové podešve velmi snadno vtlačí kamínky a dochází k rychlému opotřebení. Taková podešev obvykle bývá - po sešlapání povrchové apretury (ta bývá většinou v odstínu vrchu) – modrozelená. Tyto znaky znamenají, že podešev obuvi byla vyrobena ze stélkové chromočiněné usně, nikoliv z klasické spodkové podešvové usně. Často se tento jen objevuje v reklamacích luxusní dámské obuvi, kde výrobce předpokládá použití pouze v interiéru. Nezřídka se stává, že se tyto nekvalitní podešve prodřou takřka do druhého dne a pak se bezesporu jedná o vadu obuvi, nebo? podešev byla vyrobena z nevhodné usně.

„Při řešení reklamací je zapotřebí odpovědně posuzovat kvalitu usně na podešvi a nesnižovat tak pomyslnou la?ku kvality jenom proto, že výrobci obuvi hřeší na všeobecně rozšířený názor, že usňové podešve nevydrží vyšší zátěž a že je třeba podešev pokud možno ihned po zakoupení podrazit,“ říká ing. Miloslava Štachová soudní znalkyně a vedoucí akreditované zkušební laboratoře č. 1059 v Otrokovicích.

„Je možné, že speciální přípravky pro ošetřování usňových podešví mohou výrazně prodloužit jejich životnost. Bylo by však rozumné, aby se tyto přípravky používaly na udržování standardní usňové podešve po celou dobu její životnosti, nikoliv aby byly používány jako náplast na nekvalitní podešve nebo usně nevhodně použité pro výrobu podešve. Jsou-li na obuv použity nestandardní spodkové materiály, pak platí informační povinnost prodávajícího upozornit zákazníka, že takovouto obuv lze používat pouze v interiéru, což však nelze vztahovat na usňové podešve obecně.

Domnívám se, že je možné nárokovat u podešví z usní alespoň standardní kvalitu, která by zaručovala zákazníkovi použití obuvi v podmínkách pro které je určena, tj. např. u polobotkové obuvi pro vycházkové účely. U takové obuvi by mělo platit, že je možné ji použít i v počasí, které lze během roku - od jara do podzimu - očekávat, nelze totiž vyloučit například to, že uživatel v luxusní celousňové obuvi zmokne, nebo bude nucen přejít po mokrém chodníku. V tomto případě by bylo jistě nemilé, kdyby měl rozmáčené podešve po několikerém použití prakticky zničené, nehledě na vlhko uvnitř obuvi, které by v tomto případě po provlhnutí podešve následovalo,“ dodala ing. Štachová (www.azl.cz).

Foto Vlastimil Kolařík